Na román Fosilie od Michala Kašpárka jsem se těšil od doby, co jsem o něm našel první zmínku. Michalovy autorské a syntetické schopnosti byly důvodem, proč jsem začal číst Finmag, když pro něj pravidelně psával. A když v roce 2018 vydal knihu Hry bez hranic, bylo vidět, že umí a hlavně chce popisovat svět dneška a nechat vás nad ním přemýšlet. Fosilie je v tomto ještě lepší. Jen zachycuje svět o pár let později a ještě víc rozbitý. Tedy na první pohled.
K sondě do naší současnosti Kašpárek zvolil generační konflikt třech postav. Děda, syn Vladimír a jeho dcera Julie – všichni po většinu děje dospělí lidé – jsou záměrně trošku extrém svého druhu. Syntéza různých stereotypů i odchylek, aby aby jejich rozpory lépe vynikly. To má sice za vedlejší efekt určitou šablonovitost v jejich chování, ta naštěstí v knize nepřekračuje únosnou mez.
S kým tedy prožijete děj? Na počátku má nejvíce prostoru Vladimír, toho času po čtyřícítce a s nadváhou. Jako mladý zažil komunismus a na jeho pádu dokázal postavit úspěšnou kariéru programátora a následně project managera v letenkovém agregátoru. Znalci v odkazu jasně cítí brněnské Kiwi dot com. Naturelem je Vladimír optimista liberál, jehož hlavním cílem je připravit lepší svět pro dceru. Už výběr jejího jména se odehrál v duchu příprav na nový svět. Aby se dobře četlo všem všude a nemělo žádné speciální znaky.
Jako s malou s ní hodně cestoval, aby poznala svět a zažila věci. Nejspíš taky trochu jako odškodné za rozvod. Platí jí studium v cizině. Dospělá Julie se ale vydá jiným směrem. Trápí ji klimatická změna a vůbec problémy světa, přesněji řečeno jeho budoucnosti. A práce pro leteckou přepravu, symbol zla v enviromentálně citlivé mladé generaci, staví mezi Julii a Vladimíra bariéru. Pro něj je cestování esence dobra, pro ni to letecké naprostý opak.
Třetím do party je děda, bývalý učitel, v současnosti fanda hoaxů a všemožných konspiračních teorií. Ale také fanda porna a autor knihy, kterou Vladimír objeví, když mu po x-té odvirovává počítač.
Příběh samotný se odehrává během krátké doby přes nástupem covidu a v jeho průběhu. Nosnou linku, v níž Vladimír zjistí, co vlastně představuje pro dceru, vylepšuje černá labuť pandemie. Hodně odkazuje na prakticky cokoliv výraznějšího ze současné společnosti, až by jeden skoro použil okřídlené „nastavuje zrcadlo“. Memy, craftová piva, sebeprezentace na sockách, scam, asexualita, bicykly, nebinární lidi, čeština mixed with angličtina, you name it! Kašpárek má nakoukáno a nebojí se to použít.
Uvnitř je ale hlavně o nikdy nekončícím vzájemné poznávání se lidí.
To nejlepší je ale konec knihy. Tam mě Michal Kašpárek opravdu překvapil a hlavně potěšil. Bude to zní možná paradoxně, ale finále mi připomnělo začátky některých knih A.C. Clarkea. Fakt.
A co je důležité. Každá z postav dostane v knize dost prostoru, abyste dokázali navnímat svět jejich očima a mohli zaujmout i sympatizující postoj s každou z nich. Tam totiž míří i jedna z důležitých myšlenek knihy. Míň mluvit a víc poslouchat, co – a ještě víc důležitější – proč lidé kolem vás říkají. Z naší podstaty je to samozřejmě těžké, protože „lidi se potřebují hlavně vykecat“, což mi utkvělo v hlavě ani nevím odkud.
Fosilie je must read!
