Korn se po posledním albu (2019) vracejí v plné síle. A zpět ke kořenům.
Requiem je už 14. deskou v pořadí téhle ikony nu-metalu. Styl, který pomohli definovat, se časem velmi vyčerpal a i Korn různě hledali, kam se posunovat, takže jsme s nimi zažili i třeba hrátky s dubstepem.
Requiem se zvukově i nápady vrací k tomu nejlepšímu, co Korn umějí. Skvěle produkovaný zvuk, masivní riffy ve slokách, které střídají emotivní refrény a zklidňující pasáže.
Requiem je dost krátká deska. Necelých 33 minut je zhruba o 10 minut méně, než nabídlo několik předchozích desek. Poslech tak hrozně rychle uteče. Ale stačí si pustit znovu. A pokud máte Korn rádi, garantuji, že si to dáte párkrát dokola.
Hned úvodní kousek Forgotten je klasika v nejlepší formě. Následující Let the dark do the rest dává do kontrastu klasické bzučivé kytary v depresivním riffu s optimistiky znějícím a velmi melodickým refrénem. Celé to korunuje zpomalený bridge před závěrečnou pasáží. Wow!
Start the Healing opět Korn at its best. Drtivý riff v refrénu se otevře a nabídce uvolňující prvky přesně podle kapelní kuchařky.
Nejlepší kousky si podle mě Korn nechávají ke konci. Jednak je to fantastický track Disconnect, který v houpavém smutném refrénu tvoří podklad pro hodně osobní text od vyrovnávání se s bolestí. Vůbec celá deska se věnuje osobním smutkům Jonathana Davise.
Podobně je na tom i My Confession. Těžkotonážní úvod s pestrými bicími přechází v perkusemi hnaný refrén s hradbou vokálů a prosbou All I want is things to turn around.
Nová deska Korn se vám zakousne pod kůži. U mě za to můžou promakané refrény, kolem který stojí obvyklá kvalita korních riffů. Není to posun, ale skvělé pilování.
Korn jsem nikdy moc neposlouchala. Je sice pravda, že mnohé jejich písničky jsou fajn, ale vždycky mě víc bavily jiné kapely.
Já Kornům propadl hned s první deskou. Viděl jsem klip a šel si koupit CD, stálo přes 500. Pak mi přišlo, že se trošku vyčerpali, ale jsou zpátky v plné síle.