Česká kina právě teď bourá Zápisník alkoholičky a také my jsme neodolali možnosti udělat si vlastní názor.

Příběh těží z toho, že za ním stojí prožitá realita Michaely Duffkové, která o své závislosti psala blog a ten následně vyšel i knižně. To je silný základ, ale přenosy na zkrácený filmový formát mají svá úskalí. Třeba v podobě zkratek nebo tvůrčích změn.

Původní podobu neznám, a tak mi chybí srovnání. Začnu ale tím, co mi filmu přišlo silné.

Je to práce s emocemi. Autoři vědí, že o ději máte představu předem, ale i tak hlavně zkraje prokládají v krátkých záměrně rušivých prostřizích budoucí a právě probíhající děj.

Silných momentů se dočkáme i v pozdějších částech filmu, kdy závislost graduje a ty jsou podané velmi intenzivně, hlavně v okamžicích, kdy na scéně i dítě hlavních postav.

Povedenou stránkou filmu je i hudba, která právě na emoce působí skvěle a pomáhají tomu i české texty.

Fajn je i místy dokumentární a civilní kamera, která diváka sbližuje s hrdiny.

Co se povedlo míň?

Je to právě určitá zkratkovitost a šablonovitost. Naznačuje to i dělení do kapitol s nadpisy. Co mi přijde vyloženě škoda, že samotný nástup problému je vyloženě odbitý. Hrdinka se začíná trápit v osobním životě. Pořád ji vidíme pít z velkého plecháčku a najednou bum! a dozvíme se, že z něj pije víno a začíná se motat.

Jestli tím autoři chtěli naznačit možnost nenápadnost začátku alkoholismu, nejde to dohromady s tím, že s hrdinou jako diváci trávíme její osamocené chvíle. Pro nás to překvapení být nemá, jen pro její okolí.

Zápisník alkoholičky chce rozhodně předat poselství, a to se mu snad daří. Sympaticky se snaží ukázat různé zesilovače závislosti, kde nezapomene třeba ani na rodinnou anamnézu.

Nicméně třeba Úsměvy smutných mužů k tématu dokázaly přistoupit lépe a trošku méně „popově. Ale taky si v kinech vedly jinak, než tento snímek. Zápisník alkoholičky za první dva týdny v kinech vidělo přes 220 tisíc diváků. Z toho se dá soudit, že záměr funguje.